Nechci být starej, říkává můj muž, když mě slyší, jak každý týden trpělivě babičce vysvětluji, jak se telefonuje.
Ano, každý týden mi teď volá a vypadá to takto :
"Reni, já musím do města. Nemůžu se nikomu dovolat. A mám to hned vybitý."
"Babi, jak se nemůžeš nikomu dovolat? Vždyť spolu mluvíme."
"No, volala jsem Bětce a teď tobě a nic. Ona mi to nebere a ty mi tam něco hlásíš."
"Babi, Bětka asi nemá čas, zavolá později a já jsem ti telefon vypla a volám ti sama, jako vždycky."
"Aha, no jo. Už mě to séří. A pořád mám černou obrazovku, i teď."
"Babi, obrazovka, je vždy černá, to je v pořádku."
"Musím, to každý den nabíjet."
"Babi, vpravo nahoře je obdélník, v něm tři čtverečky. Položím telefon, ty se koukneš, kolik těch čtverečků tam je a já ti zavolám zpět a zjistíme, jestli se ti telefon nabil, ano?"
"Jo."
Vypneme telefony, nechám jí tak tři minuty a volám.
"Tak co, kolik tam máš čtverečků?"
"Co mám teď dělat? Na co mám to zelený sluchátko a na co červený?"
"Babi, zelený je na to, když chceš někomu volat a červený..." Opět ji vysvětlím jak se telefonuje... "A kolik tam máš těch čtverečků?"
"Jo, já jsem se nepodívala."
"Babi, tak nic, telefonujeme, tak to funguje. Večer si dej telefon zase do nabíječky a všechno bude v pořádku."
"Dobře."
Co ty tři minuty dělala, nevím... Na jedné straně mi cukají koutky a směju se. Na straně druhé se děsím, protože vím, že se to bude zhoršovat a mám obavy, kam až to půjde... 79 let byla naprosto "čupr", myslelo jí to úplně bystře, byla pohotová, rychlá. Ale dva roky to tedy jede... Vím, že sešup může být mnohem rychlejší! Děkuji Pánu Bohu, že to jde přeci jen pomalu. Že zatím ji jen učím co týden telefonovat, že zatím si jen občas zapomíná vzít zuby , že zatím ji jen bolí kolena a občas trápí ischias.
A pak, když jsem na návštěvě a zase řešíme ten výdobytek dnešní doby, mi jen tak mezi řečí řekne, že ho nabíjí jednou týdně... Vyznejte se v tom. No, teď už se vyznám, ale ze začátku jsem se nevyznala.
"Jo babi, a to červené sluchátko musíš zmáčknout jen lehce, ne dlouze. Jinak ten telefon totiž vypneš. A nemůžu se ti celý den dovolat." Jako minule. To mi pak řekla. "A já si říkám, že mi nikdo nevolá..."
Ale ty situace mě vrací zpět do dětství i dospělosti, kdy mi říkávala : Nebuď hubatá! Nebuď netrpělivá! Kdy mi vařívala ty nejlepší kynuté meruňkové knedlíky a nadívané kuře. Kdy mě učila žehlit. Kdy mě učila se oblíkat a říkala, ať nechodím dva dny po sobě ve stejném oblečení... Kdy mě učila dělat si manikúru. Kdy mě učila chodit na podpatcích. Kdy za mnou chodila do tanečních. Kdy mi půjčovala peníze. Kdy mě dokázala i pěkně zpražit, vyčistit mi žaludek, dát mi kázání...
Teď se omlouvá, že mě otravuje, když mi volá. A já jí pořád říkám, že mi toho dala tolik, že pořád mám co "vracet". Nadávám, když táhne nákup. A ona prý, co by dělala. Ale expert je. "Babi, potřebuješ něco?", ptám se v pondělí.
"Ne. Všechno mám."
V úterý zvoní telefon, že až budu mít cestu, že bych mohla donést to a to... Ale nespěchá to... Ať se nehoním.
Neměla jsem ani rok, když bylo léto a naše babi celý život milovala Slunce. Jak jen mohla tak se opékala. Takže v nějakém letním pařáku vylezla na střechu jejich paneláku, byl blízko Slunci, měl třináct pater, a nejenže začala opékat sebe, začala pěkně opékat i mě. Pečlivě mě namazala, to jo. Když to viděla máma, málem ji trefilo!
"No co, sluníčko je zdravé, ty naděláš." Opáčila v tom vedru s ledovým klidem babi.
Nebo když si vzala svá tři vnoučata v zimě na chalupu, kde se ještě topilo ve starých Petrách ( pro neznalé - kamna na uhlí, takže ráno vybrat popel a nasekat třísky, přes den uhlí a pravidelně přikládat ). Všude po kolena sněhu. My, vnoučata ve věku 9,4,2. Všichni ji zrazovali. Ona jela. Fakt je, že na konci týdne, byla i na konci svých sil, ale dala to. Sice nedělala nic jinýho, než sušila oblečení a vařila. Ale dala to. Pro nás.
Zažila si dost. Tatínek ji zemřel, když jí bylo osm a maminku jí před očima zabila 8.5.1945 zbloudilá střepina ( či co ) z ruského letadla... babičce bylo necelých dvanáct. Pak samozřejmě další život, nebudu zde vypisovat, jen tohle mi přijde dost zákeřné, když dítě ztratí rodiče. I když vím, že vše se děje jak má a vše má svůj důvod. Tak je to prostě ztráta, kterou nelze nahradit, díra zůstává...
A tak teď přicházejí situace, které jsou zatím jen komické. Na vše se ptá několikrát během hovoru. Tvrdí, že o tomto rozhodně neví a toto nikdy neviděla a tohle tady nikdy nebylo... Nevím, kam až to půjde. Snad se to zastaví na snesitelném místě, že bude moci stále bydlet sama a bez dozoru.
Důležité je, že je zatím zdravá! Přála bych to všem starým lidem!
P.S. Dnes je má drahá seniorka opět nedostupná... Dříve bych šílela, dnes počkám půl dne, pak vyrazím na kontrolu.
