Vzala jsem Adama k Mekáči. Zasvítily mu oči blahem ( láme mě k návštěvě této restaurace kdykoli jdeme okolo ), maminka vystoupala na Olymp, měla svatozář, byla nejlepší, udělala si červený puntík velikosti maxi dýně. No prostě, nevybočila ze standardu.
Nechodíme sem často. Jednou za čas povolím uzdu peněžence, ale vzhledem k tomu, že časová frekvence je tak jednou za půl roku, možná dýl, přežijeme! Pak popusím fantazii o zdravé výživě... či výživě vůbec... Zde se tedy uzda nepovolí, ale úplně pustí, uvědomuji si, ale vzhledem k tomu, že Adam sportuje, převážně se živí zdravě, tak věřím, že přežije! Mekáč se prostě přežít dá.
No a tak se najedl. S chutí slupnul svou porci „číze a hranolků se sladkokyselou“. Znalci vědí o čem je řeč, a že to není nijak velká hromada jídla. Nicméně v ten den mu asi stačila břicho naplnit dost. Byl plnej! Pro ty co nevědí, je to hamburger velikosti ženské dlaně, hranolky si tam vysypete taky a sladkokyselá je omáčka, která je ve vaničce o velikosti asi 2x velké jako smetana do kávy. Jakési pití k tomu. Všechny rozměry berte, prosím, cca, děkuji.
Dali jsem menší prochajdu. Došli jsme domů. Napustil si vanu. Leží po krk v mydlinkách a cosi na mě volá...
„Co tady hulákáš?“, otevírám dveře od koupelny s otázkou.
„Já mám na něco chuť, ale jsem plnej a nic se mi tam nevejde, tak to musí být chuťová žízeň a nebo cukrovka.“
Rozesmálo mě to. Dobrý důvod, jak si omluvit svou momentální rozežranost a chuť na něco... Nic nedostal, samozřejmě!
Adamovi je 9.
