Došla jsem k závěru, že nákup spodního prádla je nutný. Ovšem nepotřebuji spodní košilku, aby mi netáhlo na záda a nenachladily se mi ledviny, těch mám dost. Potřebuji hezkou podprsenku a k tomu ladící kalhotky. Udělám si radost. Nejen sobě, to dá rozum, nejsem sobec, tolik peněz! Manžel má dnes narozeniny, zabiju dvě mouchy jednou ranou...
Jak jsem předpokládala, nákup nijak lehký! Aby taky bylo lehké sehnat dárek pro manžela, když je tak náročný... Ne, že bych chtěla šetřit, ale některé cenovky byly skutečně přitažené za vlasy... No, a pak se mnou to není jednoduché. Spodní díl prádla ještě jde, ale ten vrchní! Když už do něj vše hezky poskládám, tak přijde na řadu zatěžkávací zkouška ( ta tedy přichází na řadu v momentě, kdy nekupuji prádlo 5-ti minutové...), která spočívá v tom, že začnu v kabince pomalu skákat a všelijak se vrtět. Pokud zůstanou vnady na svém místě a cenovka je příznivá je vyhráno! Takže po několikerém zkoušení jsem konečně našla kousek, který měl odpovídající oba parametry. Šlo se platit.
Podprsenka bez problémů naskenovaná a pípla, s kalhotkami mírný problém, který paní pokladní nějak více neřešila, šoupla je do krabičky, do tašky, popřála mi hezký den a šla jsem. U východu, jak jsou takové ty scanery ( nevím, jak se jmenují ti automatičtí hlídači na zloděje) jsem začala pípat. Otočila jsem se a od pokladny na mě pokladní haleká : " To jsou ty kalhotky! Pojďte zpět."
"Aha", odvětím a vracím se k ní. Zatím se nic neděje. Ona je vytáhne z krabičky se slovy : "Jsem tam nic nenašla, hmm", a začne s nima jezdit po pultu tak zběsile, jako když náš Adam jezdí rallye s angličáky v pokojíku.
"Tak, už to bude v pořádku", podává mi s úsměvem narozeninový dárek.
Odcházím z obchodu a znovu pípám jako o život. To už se začíná ohlížet pár nakupujících a přichází ostraha. Já jsem kupodivu v klidu, protože vím, že jsem nic neukradla. Otáčím se a směju se. "Já nevím, proč tak pípám, když jsem šla dovnitř, tak jsem nepípala", že to byla moc chytrá věta mi došlo až doma...
"Nemáte na sobě něco nového?", ptá se mě prodavačka.
"Mám, bundu."
"Tak ji, prosím, vysvlečte a projděte se východem bez ní."
"Jasně." Vysvléknu bundu, kterou ostraha projede východem a bunda je zticha, projdu já, řvu na celé kolo.
"Půjčíte mi kabelku, prosím", ptá se prodavačka.
"Ano."
Kabelka jede východem tichá jako pošta. Já jdu východem a řvu jako školka. To už na mě hledí celé oddělení spodního prádla a přichází vedoucí prodejny se slovy : "Můžete se mnou do kanceláře?"
"Ano", pořád se usmívám, ale trochu tuhnu, protože je to divný, začínám si myslet, že mi někdo něco někam strčil...???
V kanceláři.
"Můžete se, prosím, začít vyslékat?"
"Ano." A tak jedu. Svetr, triko, jedna bota, druhá, kalhoty...v tom ke mně přiletí slečna vedoucí a se slovy : "Tady je !", mi strhne z kalhot jakýsi čtvereček... "Můžete se obléknout."
Soukám se zpět do oblečení a ona povídá : "Promiňte, nezlobte se, musela jsem to prověřit..."
A já na ni : " Nic se neděje, nic jsem nevzala, bylo mi to divné, v pořádku..."
No, jak se má prostě a jednoduše zkoušet spodní prádlo na to, co máte na sobě, tak jsem si nové kalhotky zkoušela na své...a ochranný čtvereček se mi nalepil na mé...to je to, co pokladní nemohla najít...
