V ranních hodinách se většinou cestující MHD poznávají. Alespoň v menších městech nebo okrajových částech měst větších. Osazenstvo zastávky bývá po většinu dní v týdnu stejné.
Určité pracovní období jsem to tak mívala i já. Každé ráno jsem chodila s Adamem na zastávku busu a čekali jsme na pravidelný spoj. Spolu s námi ještě asi sedm dalších. Jestli byli stateční nevím, ale do práce vyráželi každý den. Vždy stejné tváře. Sem tam se přidal někdo cizí, kdo do naší čekací party nepatřil. Každé ráno jsem věděla, že přijdeme na zastávku zhruba jako prostřední, věděla jsem, kdo bude dobíhat skoro rozjetý bus, kdo bude kouřit, kdo z kouření kašlat, kdo bude postávat jakoby mimo, kdo žvýkat snídani, kdo se s námi začne bavit...
Adama jsem zavedla do školky, přestoupila na tramvaj v centru, kde osazenstvo zhoustlo, ale určité tváře jezdily každý den. Nevím, mám nějakou úchylku, že sedím (nebo stojím) zásadně vzadu. Jednak mám "krytá" záda, na frontě jsem nebyla, ale asi to má co do činění s nepřítelem... A pak, když je zimní období, venku tma, na sobě mám kabát, šálu, čepici, sedačka hřeje, tak se příjemně klimbá a to mám raději úplně vzadu, kdy mám pocit, že nejsem vidět... No a jak tak sedím na zadním sedadle, mám rozhled po tramvaji a tudíž vidím, že se mnou na konečnou zase jezdí jedny a ty samé tváře... Sem tam nějaká náplava... Mimo jiné si představuji jaké mají ostatní asi povolání a jednu dobu se v jízdě střídali i dost pohlední chlapi, dva. Žádné hříšné myšlenky... Ale když je to hezké pro oko... Ale to jsem odbočila. Bylo to moc hezké pro oko.
Jednou ráno jsem si všimla, že přes uličku sedí chlap, který pospává. Občas rozlepil oko a kouknul z okna. Asi nic zajímavýho neviděl, tak ho zase zavřel. Ne, vážně, předpokládala jsem, že si řekl, že má na vystoupení čas... Oznamování názvu zastávek ten den zrovna nefungovalo, nic ho nerušilo, dospával.
Dojeli jsme na konečnou. Až tady moje cesta jako vždy končila. Pán seděl a spal. Všichni vystupovali a nikdo si ho nevšímal... Jemně jsem do něho šťouchla a říkám :"Jsme na konečné."
Chlápek na mě zamžoural. Nevěřícně na mě čučel a vypadal, že mi nerozuměl. Chápala jsem. Vyrušila jsem ho ze snění. Tak jsem zopakovala. "Jsme na konečné, dál to nejede."
Tak teď už rozuměl : ""Sakra ženská, to ste mě nemohla vzbudit dřív!?", vypadlo z něj a vypadl z tramvaje.
No mohla, ale copak jsem věděla kde?
Takže bych doporučovala všem spáčům v tramvaji, busu, metru, trolejbusu, prostě MHD, vlastně i ve vlaku a tak...
Vyrobte si kartičku, přišpendlete ji na viditelné místo vašeho oděvu a na ni napište, kde vás máme vzbudit, na pozdější reklamace, nemůže být brán zřetel...
